Stěhování

23. october 2012 at 20:36 | VeRu
Moji drazí čtenáři,
je to tu. Už víc jak rok to tu v nějaký nekvalitní míře udržuju a i když jsem si myslela, že to tu vylepším, tak to radši vzdám a přesunu to někam jinam. Trochu mě to mrzí, ale můžu začít s čistým štítem, bez fňukání.
Jistě by mě mrzelo, kdyby se tu někdo objevil a zajímal ho můj budoucí blog, takže.. tady je: http://laronnie.blogspot.cz/
Místo blog.cz a facebooku teď mám TWITTER a google+
Myslím, že teď to půjde líp si žít. ;)
Loučím se.
 

Žijeme/žiju

23. october 2012 at 11:25 | VeRu |  windy thoughts
Tolik potřebuju psát a díky tomu přemýšlím. Nemůžu spát hned z několika důvodů.

1) Potřebuju odpovědi na otázky, ale na ty otázky se bojím zeptat. Když máte k někomu důvěru, znamená to, že se ho můžete zeptat na cokoliv? Mám se vůbec ptát? Z čehož plyne i důvod dva.

2) Jsem hrozně sobecká a nedokážu s tím žít, protože se díky tomu potřebuju ptát na jednu větu: "Co bude se mnou?"

3) Na druhou stranu jsem hrozně šťastná. A s tím dokážu ještě míň usnout, protože mi v hlavě běhají představy, jak to může být (rozhodně to nikdy tak není, ale nechci být přehnaně pesimistická), plánuju si dopředu a to mě pohání k dobré náladě, i když vím, že to tak není.

4) Rušivý efekt má však to, když vám z hlavy zmizí ty nejzákladnější představy o tom, co jsem vždycky chtěla. Najednou je to pryč, jakoby mi to něco uvnitř mě zakazovalo a co je na tom nejhorší? Ani s tímhle nejsem dost spokojená.

5) Pohádala jsem se s kamarádkou, tedy teď už asi bývalou a vůbec… se k tomu radši nebudu vyjadřovat. Jen neustále přemýšlím nad tím, co já to sem vlastně za člověka. A co za lidi se kolem mě motá?

Pořád jsem se neodvážila zvednout z postele. Od včerejšího odpoledne jsem se na sebe radši nedívala do zrcadla. Nevím, koho bych tam viděla, ale mám pocit, že se v sobě zase tak nějak ztrácím. Ne, nefňukám, zase. Všechno je v pohodě, to je tím počasím. Nutí mě mít smutnou náladu z věcí, i kterých jsem dřív přísahala, že mi udělají radost. Například? Neřeknu.

Ještě před měsícem mi všechno připadalo tak jiný. Jsem odvážná a obětavá? Nejsem, ale taky nejsem úplně hloupá, abych nepřišla na to, že se něco děje. Nevím co, ale vím, že už nic nebude dlouho trvat a zase si půjdeme každý svou vlastní cestou. Jsem na jednu stranu ráda, když je někdo šťastný, na druhou stranu to znamená, že už nebudu mít vůbec nikoho. Ale to nevadí, protože budu vědět, že… Zase si tu tak trochu nalhávám, protože nic nevím, jen mě to tak nějak napadá. V hlavě mám zvláštní myšlenky o tom, co bude - ale ty špatný. Proč? Proč mám tak sebedestruktivní povahu?
Přemýšlím nad tím, co budu dělat. Protože už by to chtělo přestat se litovat a vstát. Možná trochu odvážná jsem. Už se nebojím podívat se někomu do očí, na někoho promluvit. Ale to je tak všechno. Pořád jsem to já, ta bláznivá terciánka. Jen už kolem sebe nemám ty terciány. Je mi to trochu líto, byl to fajn rok. Teď, až teď po roce si to uvědomuju, jak moc bych byla vděčná za to, kdyby se to moje "trápení" vrátilo. Teď už bych si nestěžovala. Trochu mě ovšem děsí, že jsem to za dobrý rok považovala jen já. Všichni kolem mě by radši chtěli minulý rok - kvartu. Co na ní bylo tak dobrého? Nevím. Ráda se takhle vypisuju. A přesně těchto pět set slov je pro mě skvělou záchranou.

Jasně

22. october 2012 at 13:56 | VeRu |  windy thoughts
Ležím doma v posteli, piju čaj a marodím. Dneska jsem musela odejít dřív ze školy a nemůžu se rozhodnout, jestli mi bylo víc špatně díky té nemoci, nebo díky tomu, jak mi všichni dokola předhazovali, jak vypadám špatně a měla bych si jít domů lehnout.
Když jsem nemocná, vždycky mám nemoc rozloženou do několika fází:
1) Není to poznat, jen se cítím trochu hůř, než obvykle - fáze, kterou nikdo nezpozoruje.
2) Cítím, že na mě leze nemoc, ale snažím si pomoct neustálým usmíváním se - fáze sugerování si, že mi nic není.
3) Je mi odporně zle, ale stále vypadám celkem v pořádku, nekašlu na veřejnosti, vždy se jdu někam uklidit - fáze přemlouvání svého těla a přecházení nemoci.
4) Je mi tak nechutně zle, že už to na mě každej vidí a pořád mi někdo říká, ať jdu domů - fáze lítosti lidí.
5) Ležím doma v posteli a oddávám se té proradné nemoci - fáze pokoření.

Většinou se dostanu jen do třetí fáze a to za poměrně dlouhou dobu, nemoc odchází, ale dnes jsem za jediný den dokázala svou nemoc povýšit až na fázi pět a strašně mě to štve. Nerada chybím ve škole - ač ji z hlouby duše nenávidím - protože pak si musím doplňovat sešity a nejde to lehce, když vám je nikdo nepůjčí. Většinou to je tak: "Veru, nemáš úkol z fyziky?" "Jo, mám." a pak, když něco potřebuju já, tak je to takhle: "Hele, nepučila bys mi sešit z občanky?" "Ale já se musím učit a nemám tam všechno dopsaný." a bla, bla, bla. Upřímně.. Vůbec mi ve třídě nechybí kamarádi, pokud jde o tohle. Mám je jinde a vlastně je mi to fuk. Jen jsem prostě nechtěla chybět. Když vám ale někdo řekne: "Tak aspoň zítra zůstaň doma, vypadáš hrozně." Celý vaše sugerování si, že vám je dobře (ač sami dobře slyšítě i na svém hlase, že to není až zas tak v pořádku) jde úplně do kytek. A tak dobře, jestli se vyhnu něčemu, jako je potkávání těch zatracenejch idiotů, tak fajn, beru to jako úplně radikální řešení. Na týden si odpočinu.

Co je ale jinak nového? Rozhodla jsem se začít žít aspoň na papíře. Proto teď budu jakýmsi způsobem oddělovat život, kterej uznávám a chtěla bych ho žít od života, který žiju. A nikdo o tom prvním nebude vědět. Tedy aspoň nebude vědět o tom, že ho píšu, nenajde ho. Je to zvláštní, ale napadlo mě to ve chvíli, kdy jsem četla historii jednoho ze svých nejoblíbenějších blogů. Neměla jsem co dělat a tak jsem se začetla a v tu chvíli... mě to prostě napadlo, není to špatné, řekla jsem si. Dobrá, jdu se do toho pustit, zatím se mějte.
 


Pět nejlepších knih, jaké jsem četla

21. october 2012 at 21:46 | VeRu
Jako jsem nedávno napsala článek o deseti nejlepších filmech, tak dnes jsem se rozhodla napsat o pěti nejlepších knihách. Samozřejmě, mohla bych jich udělat deset, ale nebyly nejlepší, jen průměrné, nebo si prostě na ty skvělé nevzpomenu, protože v průměru za rok přečtu asi 20 knih. Miluju jejich vůni a tak. I když v poslední době přemýšlím, že si pořídím elektronickou knihu kvůli praktičnosti. No uvidíme :)

Tak k těm knihám (mám je seřazené podle oblíbenosti):

Tears of an angel - RyanDan

16. october 2012 at 21:38 | VeRu |  Music of passion
Moji drazí, milovaní čtenáři, (přeháním i s tím množným číslem, ale stále udržuji naději, že dva lidi to čtou)
nejsem vyloženě v depresi, ale trochu smutno mi je. Když si uvědomím, že ještě před půl rokem jsem na tom byla podstatně hůř, ale utěšovala jsem se myšlenkou: ještě stále HO vídám, ještě stále HO vídám.
Teď, když HO někde vidím, omylem potkám, mám chuť mu dát jednu do zubů a říct mu: "Celou dobu si byl falešnej hrdina."
O tom to ale celé vlastně není. Zítra mám důležitou prezentaci na češtinu a vyloženě si to užiju.
O tom to ale taky není. Přišla jsem naštvaná a rozesmutnělá z tanečních a vylévám si vztek a mindráky na někom jiném, což mi ale připomíná, co se stalo přesně (když nepočítám tři dny) před rokem. Nerozumím si.
A tak mám přesně takovejhle pocit:

Ještě donedávna jsem byla přesvědčená, že ten, kdo odejde budu já. HAHA!
Ale prostě a jednoduše řečeno. Tu písničku miluju srdcem i duší. Nedávno jsem na ní narazila, když jsem na youtube poslouchala Sadsongs channel, prostě jsem na ni klikla a najednou.. To odněkud znám. V hlavě mi začaly běhat nepříjemné představy, myšlenky, které jsem tam mít nechtěla. Rozhodnutí, o nichž jsem nikdy ani jedinou částečkou v hlavě nepřemýšlela. Safra!
Tohle si poslechněte jenom, když budete chtít mít depresivní náladu a přemýšlet nad hroznejma věcma.
Nejradši mám tuhle část:
Stop every clock
Stars are in shock
The river will run to the sea
I won't let you fly
I won't say goodbye
I won't let you slip away from me
Zpívám si to a říkám si, že asi budu blázen, když si myslím, že všechno zase napravím. Nenapravím, nezměním se, jsem nenapravitelná. Ach bože, proč zrovna já musím mít tak debilní povahu (a obličej, postavu, školu, spolužáky.. ale o tom to není)??? Ne, nefňukám, v pohodě. Fakt! :)
Dobrou

Deset nejlepších filmů

14. october 2012 at 0:00 | VeRu
Napadlo mě, že mám pár tipů na celkem dobrý filmy. Začnu ale s tím, co nesnáším.
Z duše nenávidím horory. Ne, nevadí mi pohled na krev - to spíš naopak - ale v noci mám strach z toho, že mě někdo sleduje, nebo že mě chce zabít a se strachem (jak říká můj známý) se nedá žít.
Ale teď ty dobré filmy.
1. Jestli chcete něco, u čeho budete brečet a přemýšlet, je úplně nejlepší JEDEN DEN. Konec je absolutně nečekaný. Zajímavý film. Možná hodně depresivní, ale občas mi to pomáhá nemyslet na své.. mmm.. problémy.
Miluju Anne Hathaway, je to skvělá herečka. Vždycky mi byla hrozně sympatická, protože si nehraje na dokonalou a právě tím dokonalá je.
2. Jeden z těch filmů, na které se dívám, když je mi smutno a potřebuju se smát, je KAMARÁD TAKY RÁD. Je to taková moje klasika a všechny s tím už strašně štvu, ale miluju ten film. Pokaždé umírám smíchy. Myslím, že Mila Kunis je hrozně hezká a sympatická. Justina Timberlakea jsem nikdy nemusela, ale v tom filmu se mu povedlo můj názor docela změnit. Je to pěknej chlap, to se musí uznat a hrát umí, ale proboha.. ať už nezpívá :)
A tuhle scénu miluju.
3. Vždycky, když se potřebuju otevřít všem svým možnostem a říct si: "Co když?", pustím si DOPISY PRO JULII. Mám ten film moc ráda, nejenom kvůli tomu, že jsem beznadějná romantička (nezdám se tak, že?), ale kvůli odhodlání hlavní postavy. Upřímně.. je fajn věřit na lásku. Možná věřím.
4. Další z mého seznamu absolutních "bestovek" (zní to strašně, já vím) je JÍST, MEDITOVAT, MILOVAT. Jestli máte rádi Julii Roberts, určitě se na to podívejte. Klidně stokrát. Protože je to ten nejzajímavější film, jaký kdy natočila a to, že ji mám ráda a její filmy jsem taky viděla asi stomilionkrát zdůrazňovat nemusím. Ten film mi toho hodně dal. Jak už sebedůvěru začít s něčím novým, tak i chuť k jídlu (momentálně jsem dostala chuť na špagety) a taky odhodlání jet do Itálie. Rozhodně se na něj podívejte. Miluju ten film. Miluju.
5. Abych zakončila sérii romantických filmů nějakou nejabsolutnější klasikou ze všech absolutních klasik, musím zmínit film s J. L. a Richardem Gerem. SMÍM PROSIT je film, který jsem si asi před čtyřmi lety pouštěla při každé příležitosti. Když jsem byla nemocná, když jsem byla nešťastná, když jsem se nudila. Nikdy nebylo lepšího tanečního filmu. J. L. je skvělá tanečnice a herečka. A Richard Gere? Ten herec je rok od roku hezčí. Čím je starší, tím je hezčí. A neskutečně mu sluší oblek. To jsem ale odběhla od tématu. Rozhodně sem ten film patří.
6. Abych ze sebe nedělala až moc velkou romantičku, tak musím zmínit taky něco jiného. REQUIEM FOR A DREAM je.. neumím ho úplně přesně popsat, protože je to složitej film. Vlastně k němu ani nemám co říct. Vždycky, když se na něj podívám, tak jen půl hodiny sedím, mlčím, přemýšlím a nic nedělám. Kdo ten film neviděl, ať se na něj určitě podívá. Je to.. prostě je to tak. Příběh je výjimečný a některé scény z filmu se mi pořád vrací v hlavě, třeba když večer usínám.
7. To, co mě vždycky, zaručeně a dokonale rozesměje je MR. BEAN NA PRÁZDNINÁCH. Mr. Bean je totiž pro mě geniální osobností. Dokázal rozesmát miliony lidí téměř beze slov. Neznám nikoho, komu by se podařilo "přinutit" mě k takovému výbuchu smíchu a upřímně trochu doufám, že se to nikomu nepovede, protože to není zrovna nejůžasnější pohled, když se válím po zemi a nemám sílu ze sebe už vydávat tolik smíchu, tak se jen hysteriky klepu a třesu sebou. :-D
Ale zpět k panu Beanovi. Je to génius a lidi by ho měli uctívat. Vážně.
8. Fajn film k zamyšlení se nad sebou je TSN (The Social Network - Sociální síť) - doporučil mi ho.. známý. A musím říct, že na mě udělal dojem. Co byste si vybrali? Přítele nebo peníze? Je to vážně zajímavé. Prostě a jednoduše je to příběh o tom, jak se tvořil facebook. Na tenhle film se podívejte. Ať už ste ho viděli nebo ne, podívejte se na něj třeba znovu. Fakt.
9. Předposlední film je něco, v čem jsem vyrostla. Harry Potter je vzor všech kladů a vždycky jsem milovala J. K. Rowling. Filmy vytvořené podle 7mi knih jsou něco úžasného a můj nejoblíbenější je 4. díl. Líbí se mi draci. Vždycky jsem měla ráda draky a 4. díl je díky nim nejhezčí. Trochu mě mrzí, že teď, když všechny knihy už byly zfilmované, nebudu se mít na co těšit. Ale i tak.. Harry Potter je skvělej film. Každej to ví.
10. Poslední a desátý film patří do úplně jiné kategorie. Vždycky se mi hrozně líbily Disneyovky a je těžké vybrat jednu úplně nejlepší. Mám hrozně ráda pohádky. Od vždycky. Miluju takovej ten pocit, že existuje něco nadpozemského a zvláštního, jedinečného. Je těžké vybrat jednu z nich, která je nejlepší, ale... Jedna tu je. LVÍ KRÁL. Hakuna Matata.
To je vše. Doufám, že jsem vás moc neznechutila svým výběrem. Ale všechny filmy mi něco daly a těžko se zbavuji vzpomínek na to, v čem mi třeba pomohly.
Dobrou noc.

Přežívám a žiju

13. october 2012 at 18:35 | VeRu |  windy thoughts
Na popud jednotlivých událostí jsem se rozhodla něco napsat místo toho, abych tvořila prezentaci na češtinu.
Nedá se říct, že bych teď svůj život milovala. Chci se stěžovat a nevím, jestli to dnes večer udělám. Nemám na to moc chuť.
Momentálně se rozhoduji, na jakou školu v lednu/únoru přestoupím. Je totiž k nevydržení. Jsou tu ale věci, které mě na té škole drží. Jeden nejmenovaný člověk, o němž pořád dokola a dokola tvrdím, že jenom on mi rozumí. A Nikita. V pátek se stala divná věc. Nenávidím svou teatrálnost, ale nikdy se mi nestalo, aby.. se mě někdo takhle zastal. Nikita je vlastně hrozně fajn. Bláznivá a roztomilá, se smyslem pro humor a přátelskou povahou. Myslím, že teď je to jediný člověk ve třídě, který dokáže normálně rozdýchat mou přítomnost ve třídě a tak nějak mi nestačí mít jenom jednoho normálního člověka vedle sebe. A když říkám ve třídě, tak to možná trochu přeháním. Vlastně je jediná normální ve škole, se kterou se bavím. Nechci tím urážet nikoho jiného.. ale vlastně jo, chci.
Taky mi připadá, že kdybych ze školy odešla, přišla bych o "pár" zásadních momentů, který rozhodně zažít chci. Nebo se na ně chci aspoň dívat.
Ve středu jsem ale poprvé začala přemýšlet doopravdy o něčem jiném, než o spisovatelství. Musela jsem k doktorce (ORL), kvůli nějaké zprávě (nevím, jak se to píše) o mých hlasivkách pro mou učitelkou na sólovým zpěvu. Nicméně.. řekla mi jednu velice zneklidňující věc.
"Vy zpíváte v nějakém sboru?" Zeptala se zvědavě.
"V Severáčku, už 10 let." Řekla jsem téměř pyšně. (Nojo, vždycky jsem byla a vždycky budu pyšná na to, že tam patřím)
"Jestli to chcete někam dotáhnout - a že byste mohla - měla byste se s ním pomalu začít loučit." Oznámila mi.
Chvilku jsem na ní zírala, jako.. ani to neumím přirovnat. Nevěděla jsem, co na to říct. Vážně nevěděla. Tak jsem jen kývla a začala přemýšlet.
Vážně se chci rozloučit s kamarády, vzpomínkami a zážitky, co mě teprve čekají? Vážně chci dodělat poslední rok a jít za svým cílem? Je vlastně můj cíl tohle? Chci do konce života zpívat? Chci jít na konzervatoř?
Ptala jsem se sama sebe pořád dokola. Bylo mi z toho smutno, když jsem si představila, jaký by to byl život. Potkávala bych ty lidi, co bych opustila ve městě, v ZUŠ a přemýšlela o tom, jestli je vůbec ještě můžu pozdravit.
Na páteční zkoušce jsem zjistila, že to není možné - není možné, abych je všechny opustila, zaprodala se vidině konzervatoře a poměrně slušné karierní dráze muzikálové zpěvačky. Podívala jsem se do očí svým kamarádkám. Nikdy to nemůžu udělat. Za celých těch 10 let mě podrželi, všichni. Zažila jsem tam svou první velkou lásku, první doopravdová přátelství a první momenty, které si uchovám v paměti navždy.
Tolik mi zlepšili náladu, protože pátek byl dost hektický den, kdy se prakticky nic nedařilo.
Až na to, že mi Nikita slíbila, že mě bude bránit (nechápu jí, ale vážím si jí za to neskutečným způsobem).
Jsem teď šťastná, přestože tenhle den by pro mě měl být špatnej.
Kvůli tomu, co se stalo před třemi lety. Dědo, nikdy na tebe nezapomenu. Byl jsi tenkrát jediná osoba, která mi kdy rozuměla. Nikdo mi tě nenahradí, ale mám teď něco trošku jiného.
To, co se stalo před rokem je teď tak nějak napravené. Možná je to i lepší, než před rokem.
Musím se zmínit ještě o jedné zásadní věci, co se tenhle týden stala. :-)
Ve středu večer, asi v půl jedenáctý mi přišla hrozně milá sms od.. nejmenované osoby a.. pak jsem usínala s pocitem, že mi někdo věří. A přitom umím docela slušně udržet jakákoliv tajemství.
Víte co? Už vím, že můj život obsahuje docela dost zajímavých chvil a přesvědčení. Není nic lepšího, než mít takovou náladu. Proto se zabalím do deky, zachumlám do nejpohodlnějšího a nejvoňavějšího trička na světě (to je tak, když má někdo hrozně voňavej aviváž) a budu si malovat, kreslit, dám si kakao a budu nejspokojenější člověk na celým světě.

Jo.. a ještě něco:
Tohle jsem našla a je mi z toho tak.. milionově! :D :)
Pěkný zbytek sobotního večera.

My, budeme

11. october 2012 at 18:14 | VeRu |  Poems
Mám toho víc, ale.. tohle je básnička složená na koleni, napadly mě verše.. nevím, co jsem tím chtěla říct, protože jsem ten papír ztratila a pak ho zase našla, takže.. tady je:

To, co řekl před rokem tvůj něžný hlas...
To, co dávno odvál krutý čas...
To, co dvě malé prohlubně ve tvářích zrodilo..
To, co srdce mé tenkrát spravilo...
Snaž se mi říct a neptat se proč,
dokola s tou jednou větou, dokola se toč.

Jak snadné je říct ty dvě slova,
opakovat je, zas a znova.
Nechci důkaz, stačí mi vzpomínka,
oproti níž si připadám tak malinká.
Pluji pod mořskou hladinou, širým světem,
chci cítit se jako pták před odletem.
My, budeme spolu.

O tom, co je nového

8. october 2012 at 16:03 | VeRu
Napadlo mě to když jsem ležela v posteli a četla si. Proč nenapsat o něčem, co by někoho mohlo zajímat? Takže pár změn.
1. - Kdyby někoho (kohokoliv) napadlo téma, o kterým bych měla psát, ať se ozve na mail (laronnie96@gmail.cz).
2. - Brzo se tu objeví seznam knih, který všem doporučím přečíst (věřte mi, jestli někdo čte můj blog, tak tu literaturu ocení).
3. - Nebudu psát (a nikdy jsem nepsala - takže žádná změna, jen oznámení pro známého) na téma týdne blogu, protože mě to nezajímá a upřímně: nesnáším kritiku, nechci aby mi někdo opravoval 10 miliard pravopisnejch chyb, jako na češtině a pak mě ještě seřval za můj slovník, nezájem.
4. - Kdokoliv bude mít problém s tím, co píšu, ať se ozve na již zmíněný mail (mimochodem.. nesnáším anonymi, když už něco chci říct, stojím si za tím).
5. - Poslední dobou jsem přecitlivější než obvykle, mírněte svoje problémy s mým psaním, ok?
6. - Pocity o tom, že potřebuju z reality jsou pořád silnější a to je teprve pondělí. Vypadá to, že tu teď budu trávit co nejmíň času, už na to totiž nemám. Těším se, až v pátek večer vypadnu, ale je to tak daleko!!

Čao drazí čtenáři (jste tu ještě?)

Víkendové záležitosti

7. october 2012 at 20:22 | VeRu |  windy thoughts
Jelikož se máma konečně usmířila s babičkou (říkala jsem doufám, jak to tam celý bylo, jestli ne, tak je to fuk), rozhodla jsem se, že u ní budu na víkendy bydlet. Dneska jsem se od ní vrátila a musím říct, že jsem víc než odpočinutá.
Konečně jsem našla svoje místo, kam budu utíkat, když mi bude nejhůř. Není tu internetový připojení, jenom v nedaleký restauraci, ale já sem nebudu tahat netbook. Dlouho jsem prosila kamarády/kamarádky, přemlouvala je, jestli bych u nich nemohla spát (třeba jen jednou), ale nenašel se nikdo, kdo by byl schopen pomoct mé umělecké, přecitlivělé a náladové duši. :) Nezlobím se, nevyčítám, docela je chápu.
Ale u babičky je to stejně jiný. Táhla jsem sem hromadu učení, na který jsem se pak stejně víceméně vykašlala a spíš si četla knížku (kterou jsem při velké radosti našla v knihovně, chtěla jsem jí totiž už přes rok, ale neměla jsem peníze na to, abych si jí koupila), uklízela a vařila. Což bych asi s kamarádama/kamarádkama nedělala a měla jinej program, ale nestěžuju si. Je to tisíckrát lepší, než doma. Ne, že by se mi tam nelíbilo, ale už mi tam všechno leze na nervy. Rodiče už víceméně ignoruju, koukám věčně jenom do počítače a bolí mě z toho oči. (Ne že by mě ze čtení oči neboleli.)
Jeden problém by tu ale byl. Babička trpí hroznou představou, že když do sebe nebudu každou půlhodinu ládovat spoustu jídla, umřu hlady a když na sobě nebudu mít zimní bundu a deset ponožek na každý noze, tak zmrznu. Mimo to tu taky mluvím ze spaní, většinou to tak mám, když spím jinde než doma. Většinou jsou to blbosti.
Třeba dnes v noci, když jsem se podle babičky hrozně třásla a ona mi řekla, že všechno bude v pořádku, tak jsem jí odpověděla: "Babi, tys mi vytrhla ramena z papíru." a spala klidně dál. Nevím o tom, ale děsím se, co bych říkala, kdybych spala u někoho jinýho (schválně radši nejmenuju, ale ten, o koho jde to bude vědět).
Zajímalo by mě, co se mi zdálo.
Aktuálně se připravuju na lepší časy, kdy budu odpočinutá. No uvidíme, jak to všechno dopadne... Snad tenhle týden zase něco nepodělám, co bych v sobě pak musela řešit dlouhý víkendový noci. Držte mi palce.

Anonymita

4. october 2012 at 19:06 | VeRu |  windy thoughts
Zašedlé nebe, dešťové kapky bubnující do silnice, přichází podzim. Dříve útulné město plné známých, v téhle roční době však anonymní moře deštníků, kapucí a svěšených hlav, schovávajících se před deštěm. Nastoupíte do autobusu, najednou méně místa, než obvykle. Všichni místo svých obvyklých lehkých triček a mikin nosí teplé svetry a bundy, aby se aspoň trochu ohřály.
Sedla jsem si, ignorujíc závistivé pohledy důchodkyň ověšených taškami, a dívala se z okna na své nejoblíbenější období v roce. Na své výstupní zastávce jsem se rozeběhla Květnovou ulicí tak, jak jen mé nohy dokázaly. Běžela jsem, nevyhýbala se kalužím, v dešti a promoklá až na kost, přemýšlela jsem. Co kdybych dokázala takhle utíkat od všeho, co mě v životě trápí? Jenže pak jsem si uvědomila, že utíkání nepomůže. Rozhodnutá něco změnit jsem doběhla domů. Začala jsem pracovat na obnovení všech svých přesvědčení. O tom, jak zvládám svoje emoce. O tom, jak zvládám psaní. O tom, jak zvládám se postavit před zrcadlo. Cítím, že moje řešení je blízko. Stačí se jen natáhnout a bude po všem. Po boji se sebou.
Včera jsem potkala pár starých známých. Je to jako dívat se do očí minulosti. Kamarádka Emma, kterou jsem strašně dlouho neviděla, se změnila v člověka, o němž nemůžu pochybovat, že bych si s ním rozuměla. Vzpomínaly jsme na staré časy. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to snadno můžu vrátit. Se stejnými lidmi, se stejnými pocity, se stejnou touhou být někým jiným. Že to, co se dělo před nejmíň sto lety se může opakovat. A najednou mě napadlo, že i když mám tu možnost to změnit, tak nechci. Chci jít prostě dál.
A o tom všem to je. O mých rozhodnutích. O válkách ve mně. O zbytečném hledání východisek, o nichž vím, že by mi akorát ublížili. Je to tak podněcující k psaní, že jsem si to prostě nemohla odpustit.

P.A.S. - první část

29. september 2012 at 20:40 | VeRu |  Stories
První část mé povídky o níž si nejsem jistá, jestli mám pokračovat. Sice se mi hrozně líbí, že zas nepíšu nějakou trapně zamilovanou debilitu, ale najednou je to až strašidelné.
No každopádně.. užívejte, kdo mě zná, ať mi napíše, jaký to je :)
Prokletý Anděl Smrti

Čekejte velké změny

27. september 2012 at 18:34 | VeRu
Tak nějak jsem se dneska ráno probudila a řekla si, že potřebuju změnu.
Ve škole mě teď všichni (no skoro) štvou a tak na to kašlu. Hlavní totiž je, co se mi děje mimo školu, mimo všechny lidi, co tam chodí.
A 4. hodina zpěvu mi zase dala něco nového. Nevím, jestli jsem o tom už mluvila, ale mám úplně skvělou učitelku, paní Černou. Když jsem tam poprvé přišla, byla jsem hrozně nervózní, ale potom to začalo ustupovat. Vždycky si tam připadám jako v kreslené pohádce a myslím, že mě neučí jen zpívat, ale taky vyrovnávat se sama se sebou, s mojí povahou a osobností. Ztrácím tam zábrany, ničeho se nebojím a jsem neuvěřitelně klidná. Kdyby mě někdo po tý hodině potkal, asi by nevěřil, že jsem to já. A navíc mi vždycky neuvěřitelně lichotí. Nevím, jestli to je tím, aby mě to víc bavilo, nebo zpívání pro ni je najednou jednodušší, než cokoliv na světě, ale připadám si volná a skvělá.
Proto jsem se rozhodla změnit úplně do puntíku všechno okolo sebe. Začala jsem úklidem v sobě, v pokoji a v počítači a tenhle víkend se chystám zapracovat na blogu. Budou se tu dít velké změny - ne ve stylu psaní, ale něco mě napadlo cestou ze školy a chci to dokončit - hlavně v přehlednosti. Chci aby to vypadalo lépe. Taky mě napadlo, že dám blog zase do češtiny, když už v češtině píšu články a nebudu si hrát na velkou angličtinářku, když mi to vlastně skoro vůbec nejde. :-D
Doufám, že se mi povede dát všechno dopořádku. Chci se cítit dobře.
Noci se prodlužují a dny zkracují a mně se to hrozně líbí. Zítra jdu na brusle. Sama! A bude to fajn. Odpočinu si, utřídím si myšlenky, bude mi fajn.
Tak se zatím loučím, čekejte velké změny! :-)

O tanečních - 1. část

25. september 2012 at 20:39 | VeRu |  Memories
Taneční, spolu s lyžařským výcvikem a prvními láskami, patří mezi středoškolské vzpomínky, na které se jen tak lehce nezapomene.
A já chci napsat o svých tanečních. Mám za sebou už třetí lekci a musím říct, že všechno bylo skvělé.
11. září 2012 jsem se začala připravovat na svou první lekci. Napadlo mě, jestli není moc brzo na to, vzít si šaty s tak hlubokým výstřihem. Ale jelikož jsou moje myšlenky rychlé jako vítr a moc si je nepamatuju, tak jsem na to zapomněla, když jsem stála před skříní. Každopádně si myslím, že mi to přihrálo do karet, protože hned na poprvé si pro mě přišel celkem roztomilý kluk. Tomáš (jen zasvěcení budou vědět, proč mi to připadá tak vtipný).
Co se týče tancování, tak si moc nepamatuju. Jen to, že Tomáš byl roztomile nervózní, klepal se a snažil se (úspěšně) mi nekoukat do výstřihu. Potěšilo mě, že je tak.. rozklepanej.
To mi ovšem dalo sílu a sebevědomí se trochu víc uvolnit a usmívat se na něj.
V pondělí na to, jsem se domluvila s mámou, že se půjdem podívat po šatech na prodlouženou a věneček. A našly jsme. Nechci zdržovat detaily, ale musím: na prodlouženou budu mít temně modrý jako noční nebe s perličkama a černou krajkou, na věneček klasický, princeznovský bílý. Byla jsem z toho nadšená.
Další lekci - 18. září - si pro mě Tomáš přišel zase. Byl už míň rozklepanej, ale o nic míň roztomilej. Tancování nám šlo líp, ale pak jsme se museli vyměnit. Přišel za mnou další, snad ještě roztomilejší kluk - Tomáš. Začínala jsem se bát, že si žádný jiný jméno zapamatovat nebudu muset. :-) Nicméně byl trochu víc komunikativnější a tak jsme si super pokecali.
No a dnešní lekce byla snad ze všech nejlepší. Extrémně sexy mi připadají na mužích tři věci: Obleky, náušnice a delší, nemastný, pěkný vlasy. Vysvětlím. Tomáš číslo jedna si pro mě přišel zase. Usmíval se, povídal si se mnou a bylo to naprosto bezchybný. Při vyměňování jsem se vyměnila s kamarádkou, která tam byla se svým klukem, ale očividně jí to nevadilo. Vojta - tak se jmenoval - se mi pořád omlouval, ačkoli mi nedocházelo za co. Tancování mu docela šlo. Tancovala jsem s ním už v březnu na plese, ale zlepšil se. Pak jsme se museli měnit znovu a já využila svojí šance. Hodně se mi zvedá sebevědomí na lekcích a tak jsem to prostě riskla. Šla jsem za strašně roztomilým klukem s delšíma, hnědýma vlasama a světle zelenýma očima - hmmm. Nejdřív byl trošku odtažitej, ale když jsem se na něj mile usmála, představil se mi: Vojta. Měla jsem chuť říct: To si ze mě děláš srandu. Ale svojí poznámku jsem spolkla. "Veronika" řekla jsem a on na to: "Tak to už seš dneska třetí." Zasmáli jsme se a zjistili, že nám tancování spolu jde skvěle.
Abych ale vysvětlila ty tři extrémní sexy věci: Naposlední tanec jsem si vybrala blonďáka s delšíma vlasama a náušnicí. Oblek měl každej, ale žádnej z těch kluků nebyl tak brutálně sexy. Tancovat mu moc nešlo a pořád se omlouval, ale já ho potěšila poznámkou, že je všechno v pohodě a snažila se ho něco naučit. Dovedl mě pak k šatně a.. já sakra zapomněla jeho jméno.
"Jmenuje se Matěj nebo Jakub?" Zeptala jsem se kamarádky, která ho zná.
"To ti nepovím, zeptej se ho sama. Přijmení Havel." Odpověděla a já jen zakroutila hlavou. Příště děvče, příště.
A tak jsem prožila svoje první lekce tanečních. Plná dojmů z toho, jak je všechno jednoduchý, když člověk ztratí zábrany. :-) Slibuju si, že se už nikdy nebudu bát ptát se kluků na cokoliv.

P.S. Kluk v obleku je vážně, vážně, vážně brutálně sexy!!!

Podzimní zamyšlení

24. september 2012 at 19:40 | VeRu |  windy thoughts
Dlouho jsem nenapsala nic o tom, jak se vlastně mám. A ne, že bych si dělala naděje, že by to někoho zajímalo, ale já sama to potřebuju. Cítím se zmateně a pak mám chvilky, kdy si říkám: "Jo, takhle by to mohlo být pořád, nic mi nechybí."
Je fakt, že mám vlastně super život a že třeba děti v africe by mi záviděli. Problém je v tom, že mám neustále tendenci si stěžovat. Stěžuju si na to, když někdo neustále fňuká. Stěžuju si na sebe, svou povahu, na to jak vypadám. Stěžuju si na rodiče. Stěžuju si na třídu. Stěžuju si na školu. Stěžuju si na kamarády.
Přitom je ale skvělý, že mám takový ty "starosti". Mám je hrozně ráda. Připadám si pak normálně, obyčejně, jako každej. A já už se nechci odlišovat. Protože je to silně zbytečný. :)
Líbí se mi, že jsem jen obyčejnej člověk, co se dokáže nehorázně ztrapnit a pak toho litovat. Že jsem obyčejně unavená, jako každej a pak si na to stěžuju. Že nemám čas dělat domácí úkoly - samozřejmě že mám, ale nechce se mi. Že jsem prostě obyčejná. Obyčejně mluvím, dýchám, přemýšlím, těším se.
Na světě jsou věci, kterých si neumíme vážit. Život, voda, vzduch, rodina, přátelství... láska. Jo, to jsou teď věci, na který si nemůžu stěžovat. Všechno je v pohodě. Směju se, brečím..
A to všechno je pro mě nesmírně důležitý. Vážím si toho, kým jsem. Nikdo mě nezmění. A ač mám chyby a podělala jsem nějaký věci, spoustu věcí jsem taky udělala dobře. A vím, že minimálně dva lidi na celým světě mě mají rádi. A to mi stačí. Už nechci nic víc.
Říká se, že naděje umírá poslední. Ale co když je zbytečný si namlouvat, že se něco změní. Vím, že jsem dost sobecká. Vím to o sobě. Ale sakra, kdo není? Nevěřím, že je na světě člověk, kterej by pro někoho nezištně udělal úplně všechno.
Takže závěr? Mám se fajn, obyčejně, ale hezky.

Where to go next